Sbírá se list (Folium salviae) a to krátce před květem (květen až červen) a za suchého počasí, u starších rostlin je možný i druhý sběr na podzim. Suší se co možná nejrychleji ve stínu, při umělém sušení za teplot do 40 °C. Někdy se sbírají celé stonky, ze kterých se až po usušení zdrhnou listy. Zevně ji lze použít na špatně se hojící rány nebo jako kloktadlo při potížích ústní dutiny, krku. Za nejúčinnější formu aplikace je považována šalvějová tinktura, osvědčil se i šalvějový vinný nálev. Protože thujon obsažený v silici je poměrně dosti toxický, není šalvěj vhodná k dlouhodobému podávání. Relativně neškodný by měl šalvějový odvar, z něhož toxická silice záhy vyprchá. Obsahuje zejména silici (1,5 až 2,5%) s thujonem, salviolem, cineolem, kafrem, borneolem, dále katechinové třísloviny (asi 8%), pseudotřísloviny (=organické kyseliny, např. kyselina kávová), triterpenoidy, hořčinu carnosol,, diterpenové hořčiny abietanového typu, lakton, salvin, který má fytoncidní účinky, saponiny, pryskyřice, vitamíny řady B a látky podobné ženskému hormonu estrogenu.Vytrvalý polokeř, vysoký 20 až 70 cm, silně aromatický. Lodyha přímá, obvykle nevětvená, olistěná, šedoplstnatá. Listy vstřícné, řapíkaté, podlouhlé až eliptické, jemně vroubkované, někdy na bázi se 2 vykrojenými segmenty, v mládí šedoplstnaté, později olysalé, na líci s výraznou, vnořenou žilnatinou. Lichopřesleny 4 až 10květé, koruna dvoupyská, světle fialová, občas bílá, korunní trubka v ústí chlupatá, horní pysk vyklenutý, dolní 3laločný. Kvete v V až VII.Šalvěji se daří na teplých, slunných a chráněných stanovištích, nejlépe ve vápnitých půdách. Množí se buď semeny vysetými v březnu do pařeniště nebo dělením trsů či řízky, které dobře zakořeňují.Ať už čerstvá nebo sušená se užívá jako koření a to zejména k masu, do nádivek, k sekanému masu a k rybám.